Můžu utéct kamkoliv, ale před sebou samým se neschovám...

Má to cenu!

Středa v 16:58
Říkáš si, že nejdeš volit, protože jeden hlas stejně nic nezmění? Co může změnít jeden hlas? Možná nic. Ale teď si uvědom, kolik lidí si to řekne, kolik lidí nevolí někoho, kdo je pro ně třeba jen menší zlo. A teď se podívej, kolik pravověrných voličů jde volit. Idioty, jako je Babiš a Pitomio, kolik lidí jde volit komunisty. A to chceš? Chceš snad aby to tady vypadalo jako za totáče, kdy se lidi báli projevit svůj názor, byla nesvoboda a celkově to stálo za hovno? Nechceš? Tak zvedni zadek a plav volit!

Nevíš, koho volit? Tak vol někoho, kdo Ti nevezme svobodu, rozhodneš se příště.

Btw, sorry jako, že takhle veřejně projevuji svůj názor na určité politiky, ale jak proboha někdo může mít kladný názor na zloděje, lháře a lidi, kteří omezovali a omezují svobodu slova a svobodu celkově? Žijeme přece v demokratickém státě, nebo snad ne?

A teď mi už stačí jen doufat, aby mi na dveře nezaklepala StB a nevzala si mě do cely předběžného zadržení :D

Mějte se hezky a pokud můžete, běžte volit!
Mike
:D
 

Happy feeling

16. října 2017 v 20:33
Ahoj,
dneska mám úplně strašně moc dobrou náladu, protože se snažím dát dohromady mé nejlepší dva přátele a víte co? No víte co? Ti dva jdou v neděli na rande a já z toho jsem uplně strašně šťastnej. Jo, asi jsem blázen, ale no a?

Dobře, teď už kapku vážně. Můj život šel do... no všichni si domyslíme kam, protože jsem ztratil člověka, na kterém mi strašně moc záleželo. Asi to tak ale má být, neboť se láska vytratila a bylo to poněkud sebedestruktivní. No, končím ve vrtání se v minulosti, kterou stejně nezměním a napíšu něco o tom, co se děje teď.

Mimotoho, že dávám do kupy lidi, které mám strašně rád, tak zase začínám žít. Ne, že bych do teď nežil, ale konečně se i můj, poněkud karcinogenní, zdravotní stav lepší, takže jsem se vrátil tam, kde to naprosto miluju. Na tatami v bílém kimonu, makám jako šroub, abych dohnal to, co jsem za posledních pár let mírně zameškal. Teda, ne, že by mi to šlo nějak skvěle, víceméně hned ze startu jsem si hnul s krční páteří, ale to se za chvilku zpraví.

No, a taky můj obrovský dík patří člověku, kterého beru jako svou sestru, neboť to byla právě ona, kdo mě neváhal podržet ve chvílích, kdy jsem myslel, že už to lepší nebude. A taky jí patří obrovský dík za to, že mě seznámila s jednou hrozně super mega fajn slečnou, která se mi poněkud líbí a u které doufám, že tohle nečte :D. Ne, že bych jí své sympatie nedokázal projevit, ale po přečtení tohoto článku by si mohla myslet, že jsem cvok. I když vlastně to jsem...
No, neva...

Mějte se krásně
Mike

O Elí

22. září 2017 v 15:22
Když ještě přemýšlím nad včerejším článkem, uvědomil jsem si, že bych mohl zveřejnit i básničku, kterou jsem loni napsal...

Stoupám po schodech točitých
až hlava má motá se trochu,
ve zpomínkách nedávných
vidím jejího úsměvu stopu.

Na vrcholu,
kde hvězdy noc dobrou dávají,
hledím v dál
a duše mrtvých mi mávají.

V náznacích zdánlivých,
kdy každý směje se v duchu,
v okamžicích prchlivých,
chci s ní ještě pohovořit bez strachu.

Na vrcholu,
kde hvězdy noc dobrou dávají,
hledím v dál
a duše mrtvých mi mávají.

Bez strachů příšerných,
v tom hrozivém spěchu,
z nádechů posledních
odplula duše vstříc světu.

Na vrcholu,
kde Hvězda noc dobrou dává,
hledím v dál
a duše mrtvé mi mává...


Mike
 


Duše blázna

21. září 2017 v 21:44
Je to už rok, měsíc a dvanáct dní ode dne, kdy nás opustila moje kamarádka. A myslím, že si zaslouží drobnou vzpomínku...

Jmenovala se Eliška a léčila se stejně jako já v Brně na dětské onkologii. Krásně malovala a taky si psala blog, dokonce mě v jednom článku zmínila. Z počátku jsme se moc nebavili, každý si tam přijel na chemoterapii a snažil se neumřít, ale jednoho dne, myslím, že to bylo někdy v říjnu, ona z chemoterapie jela na pár dní domů, já na chemu přijel, jsem od ní dostal papír o velikosti pohlednice. A na ní byl nakreslený moc pěkný obrázek. Asi o měsíc později jsme se spojili na sociálních sítích a začali si psát, párkrát jsme spolu jeli sanitkou na ozařování nebo na vyšetření. Byla hrozně hodná a i přesto, že umírala a nejspíš to věděla, dokázala rozdávat naději jako nikdo jiný. Nikdy nezapomenu na to, jak se mi snažila pomáhat, když jsem byl smutný...

Loni o prázdninách se mi přestala ozývat. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Po pár týdnech jsem se osmělil napsat její kamarádce. Bál jsem se toho, že mi poví, že zemřela. A bál jsem se oprávněně...

Mike 21.9.2017

Balada o lásce

14. září 2017 v 20:54
Těla dvě přitiskla se na sebe,
oči plamenně zasvítili,
srdce divoce bušila,
rty se něžně políbily.

Oči zavřené měl,
vydechl ta slůvka něžná dvě,
prsty něžně sjely po tváři:
"Já miluji Tě."

Přes skaliska kráčeli,
nohy o překážky rozbité,
ruku v ruce,
tváře odhodlané.

Jednou však upadla,
podruhé, podesáté,
táhl ji za sebou,
už nevstala.

I přes únavu táhl ji dál,
ona však nechtěla,
odtrhla se a padala,
padala do propasti hluboké.

A tak na okraji,
kde vítr nefouká,
planou dvě svíčky,
jako památka malinká...

Úvaha o štěstí

16. srpna 2017 v 19:59
Mnohdy si kladu otázku. Co je to vlastně štěstí?

Když jsme ve škole v občance brali psychologii a filozofii, učili jsme se něco ve stylu, že štěstí je tam, kde není strast. Trochu s tím nesouhlasím.

Co to teda vlastně je? Je to mít kde složit hlavu, najít světlušku v trávě, vidět hězdy nebo prostě jen koupit si nanuka za horkého letního dne? Myslím si, že štěstí nelze poznat, pokud nezažijeme něco špatného. Jasně, je to i o mít kde složit hlavu, najít světlušku a tak, ale dokázali bysme určit, coo je štěstí, kdybysme nepoznali i to zlé? Říkám o sobě, že jsem dítě štěstěny, nejen proto, že jsem se narodil v neděli, ale i proto, že jsem měl nemoc, na kterou se nezřídkakdy umírá, ale vyléčil jsem se, zažil jsem docela nepříjemný vztah nevztah s jednou dívkou, po kterém jsem udělal spoustu hloupostí, ale našel jsem človíčka, který mě jen tak nenechá být samotného.

Myslím, že štěstí je právě o tom, že zažijeme něco špatného, ale nakonec to dobře dopadne a dál si můžeme žít svůj malý ufrfňaný životek...

Peace
Mike

Osud osamělého muže...

7. srpna 2017 v 21:09
Jeho jméno není podstatné, jeho život však ano...

Stál na kraji propasti. Nehty zarýval do zábradlí za sebou a už neměl co ztratit. Poslední pohled na noční oblohu plnou hvězd. Brzy se stane jednou z nich. Poslední nádech. Zavřel oči. A pustil se...

Dříve žil v malém podkrovním bytě, všude pověšené obrazy a výkresy, které sám vytvořil, zdi plné obrazů z minulosti. Společnost mu dělaly jen stůl, postel, stojan na plátna, malá skříň, v rohu starý gramofon, pár starých desek a malá zelená bonsai. Žil sám od doby, kdy ztratil svou životní lásku, neměl už chuť vracet se mezi lidi, všechny, kteří ho měli rádi zavrhl. Živil se jako konstruktér a malíř na volné noze, k živobytí mu to stačilo. Měl rád i přírodu a rád cestoval, ale to bylo už dávno...

Svou lásku poznal jako puberťák chvíli poté, co se vyléčil z rakoviny. Byla to láska jako z pohádky, ona byla jeho princeznou, která mu věnovala své srdce a on byl její princ, který jí byl schopný snést modré z nebe. Fungovalo to tak delší dobu i přesto, že to k sobě měli přes hodinu cesty. Po nějaké době však přišel zvrat. Škola jim nedovolovala vídat se moc často, začali se hádat. Ano, v každém vztahu občas přijde nějaká ta bouře, ale tato přerostla v něco většího. Přestali to zvládat, ale láska byla mocnější. Strhávalo je to hlouběji a hlouběji do pomyslné propasti. Až to nevydržela. Přestala o něj jevit zájem. A on se jen uzavřel do sebe. Opustil všechno a všechny. Navždy...

Have a not depression night
Mike

Deep moment 01

2. srpna 2017 v 21:16 | Mike
Ahoj, jsem obyčejný kluk s obyčejnýmy problémy, jo, občas mám takové temné chvilky a tenhle blog jsem si udělal proto, abych se mohl ze svých nálad vypsat, bude to taková směska výplodů mé temné mysli. S některými věcmi mi prostě nikdo nepomůže, musím si prostě vystačit sám jen s klávesnicí nebo tužkou a papírem.

Tak, a teď trošku o mě. Mám metr devadesát, takový divně hnědý vlasy a jsem zkrátka blázen. Mám rád rockovou, metalovou a vlastně skoro všechnu muziku, baví mě kreslit a malovat, nejradši dělám takové deep obrázky, možná časem něco zveřejním. Abych nezapomněl, mám úžasnou a krásnou přítelkyni. To jen takovej bonus.

A proč vlastně název blogu ''Prisoner of his mind'' ? Je to docela prosté, když na mě padne smutno, cítím se jako vězeň, jako zvíře, které deprimovaně chodí po kleci sem a tam a zevnitř mě rozežírá taková temnota, která se šíří do každého kousku mojí mysli a vše dobré odplavuje jako povodeň domy...

Have a not deep evening
Mike

Kam dál