Můžu utéct kamkoliv, ale před sebou samým se neschovám...

Září 2017

O Elí

22. září 2017 v 15:22
Když ještě přemýšlím nad včerejším článkem, uvědomil jsem si, že bych mohl zveřejnit i básničku, kterou jsem loni napsal...

Stoupám po schodech točitých
až hlava má motá se trochu,
ve zpomínkách nedávných
vidím jejího úsměvu stopu.

Na vrcholu,
kde hvězdy noc dobrou dávají,
hledím v dál
a duše mrtvých mi mávají.

V náznacích zdánlivých,
kdy každý směje se v duchu,
v okamžicích prchlivých,
chci s ní ještě pohovořit bez strachu.

Na vrcholu,
kde hvězdy noc dobrou dávají,
hledím v dál
a duše mrtvých mi mávají.

Bez strachů příšerných,
v tom hrozivém spěchu,
z nádechů posledních
odplula duše vstříc světu.

Na vrcholu,
kde Hvězda noc dobrou dává,
hledím v dál
a duše mrtvé mi mává...


Mike

Duše blázna

21. září 2017 v 21:44
Je to už rok, měsíc a dvanáct dní ode dne, kdy nás opustila moje kamarádka. A myslím, že si zaslouží drobnou vzpomínku...

Jmenovala se Eliška a léčila se stejně jako já v Brně na dětské onkologii. Krásně malovala a taky si psala blog, dokonce mě v jednom článku zmínila. Z počátku jsme se moc nebavili, každý si tam přijel na chemoterapii a snažil se neumřít, ale jednoho dne, myslím, že to bylo někdy v říjnu, ona z chemoterapie jela na pár dní domů, já na chemu přijel, jsem od ní dostal papír o velikosti pohlednice. A na ní byl nakreslený moc pěkný obrázek. Asi o měsíc později jsme se spojili na sociálních sítích a začali si psát, párkrát jsme spolu jeli sanitkou na ozařování nebo na vyšetření. Byla hrozně hodná a i přesto, že umírala a nejspíš to věděla, dokázala rozdávat naději jako nikdo jiný. Nikdy nezapomenu na to, jak se mi snažila pomáhat, když jsem byl smutný...

Loni o prázdninách se mi přestala ozývat. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Po pár týdnech jsem se osmělil napsat její kamarádce. Bál jsem se toho, že mi poví, že zemřela. A bál jsem se oprávněně...

Mike 21.9.2017

Balada o lásce

14. září 2017 v 20:54
Těla dvě přitiskla se na sebe,
oči plamenně zasvítili,
srdce divoce bušila,
rty se něžně políbily.

Oči zavřené měl,
vydechl ta slůvka něžná dvě,
prsty něžně sjely po tváři:
"Já miluji Tě."

Přes skaliska kráčeli,
nohy o překážky rozbité,
ruku v ruce,
tváře odhodlané.

Jednou však upadla,
podruhé, podesáté,
táhl ji za sebou,
už nevstala.

I přes únavu táhl ji dál,
ona však nechtěla,
odtrhla se a padala,
padala do propasti hluboké.

A tak na okraji,
kde vítr nefouká,
planou dvě svíčky,
jako památka malinká...