Je to už rok, měsíc a dvanáct dní ode dne, kdy nás opustila moje kamarádka. A myslím, že si zaslouží drobnou vzpomínku...
Jmenovala se Eliška a léčila se stejně jako já v Brně na dětské onkologii. Krásně malovala a taky si psala blog, dokonce mě v jednom článku zmínila. Z počátku jsme se moc nebavili, každý si tam přijel na chemoterapii a snažil se neumřít, ale jednoho dne, myslím, že to bylo někdy v říjnu, ona z chemoterapie jela na pár dní domů, já na chemu přijel, jsem od ní dostal papír o velikosti pohlednice. A na ní byl nakreslený moc pěkný obrázek. Asi o měsíc později jsme se spojili na sociálních sítích a začali si psát, párkrát jsme spolu jeli sanitkou na ozařování nebo na vyšetření. Byla hrozně hodná a i přesto, že umírala a nejspíš to věděla, dokázala rozdávat naději jako nikdo jiný. Nikdy nezapomenu na to, jak se mi snažila pomáhat, když jsem byl smutný...
Loni o prázdninách se mi přestala ozývat. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Po pár týdnech jsem se osmělil napsat její kamarádce. Bál jsem se toho, že mi poví, že zemřela. A bál jsem se oprávněně...
Mike 21.9.2017